„ Zdraví je naším dědictvím, naším základním právem. Je to kompletní jednota mezi duší, myslí a tělem. A není to žádný těžce dosažitelný ideál, ale právě naopak tak jednoduchý a přirozený, že mnoho z nás ho jednoduše přehlíží.“ Dr. Edward Bach
V dnešní době přísně vědecké medicíny, se smutně ohlížíme do historie, kdy existovali lékaři-kněží, lékaři-mágové, lékaři-astrologové, lékaři-filozofové. Čteme starodávné texty a toužíme po lékaři, metodě, léku, který by nám pomohl zbavit se utrpení a nemoci bez toho, aby nám způsoboval novou bolest. Doufáme v zázračný prostředek, který uzdraví naše tělo a tím uleví i naši duši. Toto je postup, který je dnes běžný, léčíme nemocné tělo, jeho orgány a systémy. Existuje mnoho specialistů, kteří rozumí naším orgánům až na buněčnou a molekulární úroveň. Existují i specialisté na duši, také na buněčné úrovni, ke kterým většinou zavítáme až, když už není vyhnutí. A přece stále nejsme šťastní, ani dokonale zdraví.
Tato práce se věnuje lékaři, který žil v době ne tak dávné a jeho metoda je živá, používá ji mnoho lékařů i léčitelů. Metoda, která je velmi starým uměním pro svůj přístup k člověku jako k nedělitelnému celku těla, duše a ducha. Zároveň dokonale zapadá do nové vědy, hrdě se nazývající psychosomatická medicína. Metoda, která spíše něž lékem je filozofickým systém a takto se pokusíme ji prozkoumat.
Dr. Bach
Dr. Edward Bach (1886-1936) žil v Anglii, byl vzdělán v klasické školní i přírodní medicíně. Během svého života hledal a našel jednoduchý systém, který léčí člověka jako individuální bytost a ne jako souhrn příznaků či nemocí. V roce 1930 napsal útlou knihu s názvem Uzdrav se! (Heal Thyself), věnovanou všem nemocným a trpícím, která vysvětluje vznik fyzické nemoci jako důsledek nesouladu člověka s jeho duševně-duchovním cílem.
Vytvořil systém 38 květových esencí a jedné kombinace – záchranné esence a tento celek je dnes znám pod jménem Bachovy květy. Svůj život obětoval svému dílu a po jeho dokončení zemřel s vědomím, že jeho poslání bylo naplněno. V domě v Mount Vernon dodnes existuje Bachovo centrum, o které pečují jeho přátelé a žáci. Dále vyrábí Bachovy květy a vzdělávají další zájemce o tuto metodu. Důsledně se zde dbá o zachování tradic a principů čistoty, jednoduchosti a úplnosti tohoto systému.
Chápání nemoci
Pochopení nemoci a jediného možného způsobu uzdravení vysvětluje již Hippokrates. Zdraví chápe jako harmonii mezi tělem, duší a duchem. Nemoc je porušením této rovnováhy. Uzdravení je obnovení harmonie na základě znalostí Zákonů Universa. Lék musí být podán na všech třech úrovních, jinak není nikdy uzdravení úplné. Doktor Bach tuto myšlenku rozvíjí. Chápe nemoc jako důsledek konfliktu mezi duší a myslí.
Všechny léčebné snahy jsou dnes zaměřeny pouze na úroveň těla a to je příčinou neúspěchů moderní medicíny, protože tak je skutečná povaha nemoci překryta.
„Moderní medicína svými mylnými doktrínami a svým zaměřením na hmotnou stránku problému dopad nemocí dokonce zhoršuje: zaprvé tím, že odvádí pozornost nesprávným směrem a znemožňuje, abychom chorobě vhodně čelili. Za druhé ji lokalizuje v těle a tím přináší řadu dalších psychických problému – strachů a obav.“
Podobně chápe nemoc i buddhismus. Buddha se svým učením o odstranění utrpení je skutečným lékařem duší. Pochopení skutečnosti, že bolest je přenoscem vědomí, tedy že nám pomáhá zaměřit se na místo, kde je potřeba naší pozornosti, kde je nutno sjednat nápravu, také odpovídá Bachovu chápání nemoci.
„Nemoc, i kdyby se projevovala jakkoli krutě, je v podstatě přínosem. Správně pochopena je nesmírně prospěšná, protože je schopna poukázat na naše základní chyby. Vhodně léčena, koriguje vnitřní omyly a zanechává nás silnější a lepší. Tělesné utrpení je opravná lekce, kterou jsme nepochopili za příznivějších okolností.“
Duch léku
Velkou inspirací byli pro dr. Bacha Paracelsus a Samuel Hahnemann – pradědeček a otec homeopatie, kteří ve své době kráčeli novými cestami. Chápali člověka jako komplexní bytost, jejíž skutečnou podstatou je vyšší, božské já, příčinu nemocí hledali jinde než jen v hmotném těle. V přírodě a v lidovém léčitelství hledali nové a přitom jednoduché léky. V tradičním léčitelství je dobře znám princip podobnosti. Bylina, která svým tvarem připomíná ledvinu nebo ucho se používá k léčení těchto orgánů.
V systému Bachových květů nacházíme paracelsovský přístup k duchu léku. Paracelsus, středověký lékař-alchymista, chápe místo výskytu rostliny jako signaturu – to v jakém prostředí rostlina přirozeně žije nám napovídá jaké nemoci léčí. Byliny, kterým se daří na slunci, léčí nemoci spojené s horkem (divizna), rostliny, které nacházíme na znečištěných místech, v přírodě čistí půdu, jako léčivky mají také detoxikační účinek (kopřiva).
Samuel Hahnemann, otec homeopatie používá jako základní pravidlo zákon podobnosti. Příznaky, které lék vyvolává v koncentrovaném stavu, jsou podobné těm, které léčí v hahnemannovském ředění. Podle výšky ředění pak zasahuje převážně na lokální tělesné úrovní (například opar), nebo na celkové úrovni (horečka) a nejvyšší ředění ovlivňuje myšlení a emoce. Další homeopatický termín – konstituční lék – je také velmi blízký Bachovu pojetí. Konstituční lék se vybírá na základě způsobu reakce organismu na tělesné úrovni, ale velmi důležitá je také povaha pacienta, jeho emoce a myšlení.
V Bachových květech nacházíme velmi podobné principy, přestože dostupná literatura uvádí, že dr. Bach používal k výběru svých rostlin jiný klíč. Dokázal cítit přímo vibrace rostlin a přiřadit je jednotlivým psychickým stavům.
To jak daná rostlina vypadá a v jakém roste prostředí odpovídá psychickému stavu který léčí. Je to dokonalý příklad toho jak se jeden princip projevuje na mnoha úrovních, tedy to to co můžeme pojmenovat jako Duch léku, jeho skutečná podstata.
Příklady: Holly – Cesmína - má ostré tuhé a špičaté listy. Přináší úlevu pokud pociťujeme nebo jsme vystaveni takovým emocím, tvrdým, špičatým, bodajícím – zuřivost, nenávist, žárlivost, hněv.
Aspen – Topol osika – na vnitřní nejistotu, nervozitu, chvění. Všichni známe rčení, chvěje se jako osika, tedy její lístky ve větru.
Chicorypřestřihne pupeční šňůru a oběma stranám se často velmi uleví.
Jak dále uvidíme, zřejmá je i podobnost psychických stavů a jejich projevů na tělesné úrovni.
Základní principy
Bach je nazývá základními pravdami a nacházíme zde velkou podobnost s východní filozofií, s teorií reinkarnace a se zákony Karmy a Dharmy. Dovolím si je zde ocitovat v téměř úplném znění bez dalších komentářů.
První pravda: Člověk má v sobě duši, která je jeho skutečným já, vnitřním bohatstvím, mocným jsoucnem, synem tvůrce všech věcí, z nichž tělo – pozemský chrám lidské duše – je pouze chvilkovým odrazem. Božská duše v nás sídlí z božího úradku a dáme-li svůj souhlas, povede nás, protože duše, naše vyšší já, je jiskrou Všemocného a je tedy nepřekonatelná a nesmrtelná.
Druhá pravda: Jsme osobnosti, které přišly na tento svět, aby zde získaly veškeré dosažitelné poznatky a rozvinuly kvality a ctnosti, jichž se jim prozatím nedostává a aby ze své povahy odstranily všechno nevhodné a vylepšily ji až na samý práh dokonalosti. Duše ví, jaké podmínky a prostředí to umožní a proto nás vždy umístí tam, kde lze tento účel nejlépe naplnit.
Třetí pravda: Je nutné si uvědomit, že krátké putování po této zemi, které se nazývá žitím, je pouhou chvilkou v mohutném cyklu lidského vývoje. Intuice nám napovídá že naše zrození je na hony vzdáleno našemu pozemskému počátku a smrt, že leží daleko od našeho pozemského konce. Duše, kterou ve skutečnosti jsme, je nesmrtelná a tělo, jehož dočasnosti jsme si vědomi, je jako kůň, na němž jedeme svou cestou, anebo jako nástroj, který užíváme, abychom s ním odvedli kus potřebné práce.
Čtvrtá pravda: Pokud jsou duše a osobnost dobře sladěny, žijeme v radosti, vnitřním míru, štěstí a zdraví. Konflikt nastává, když sejdeme z cesty, na kterou nás duše zavedla, když podlehneme světským touhám anebo svodům jiných lidí. Vzešlý rozpor je pak kořenem všeho neštěstí a všech nemocí.
Pátá pravda: Jednota všech věcí a skutečnost, že stvořitel všeho čeho jsme si vědomi, je láska. Můžeme si představit Stvořitele jako mohutné slunce, vyzařující do všech stran nekonečné množství paprsků láskyplné dobroty. My jsme jako částice na konci těchto paprsků, vyslaných, aby venku nabraly zkušenosti a pak se zase vrátily. I když se nám každý paprsek může zdát odlišný a oddělený, ve skutečnosti je součástí obrovského centrálního slunce všeho bytí, z něhož nelze oddělit vůbec nic. Každý z paprsků může mít svou individualitu, ale v konečném důsledku tvoří součást obrovské středové energie. Každý skutek, ať už proti sobě, nebo proti druhým, ovlivňuje celek všech věcí, neboť ublížení kterékoli částici lidstva se musí odrazit na jeho celku a tím i na všech ostatních částicích, z nichž každé je určeno, aby došla dokonalosti.
Nesoulad
Můžeme tedy nalézt dvě základní příčiny nemocí. První se nesoulad mezí duší a osobností (použijeme-li řeckou koncepci člověka, pak mezi nous a psyché). Druhou je špatnost či hrubost vůči ostatním. Obě jsou porušením principu všejednoty a ve svých důsledcích vedou ke vzniku nemoci. Nemusí se jednat ani o chybu z tohoto života, nemusíme si být vědomi toho co děláme špatně, naše nesmrtelná duše to však ví a vede nás cestou, která je pro nás nezbytná a užitečná. Pochopení našich chyb a omylů a snaha o jejich nápravu nám přinese spokojený život i pevné zdraví.
„Člověk by se měl vyhnout dvěma základním pochybením: neměl by ignorovat příkazy duše a neměl by se stavět proti jednotě věcí. To druhé nás vybízí i ke zdrženlivosti v soudech o našich bližních, protože co je správné pro jednoho, nemusí platit pro druhého.“
Na počátku nemoci je vždy jistý morální nedostatek, který pramení v našem egoismu.Tak jako má jednání proti Jednotě mnoho podob, vzniklé choroby můžeme také dělit na několik skupin, které odpovídají různým druhům nesprávného jednání.
Kdyby každý náš čin a naše myšlenka byla vedena čistou Láskou, nikdy nikomu neuškodíme. V tomto stavu, už ale není potřeba pozemské existence. My se však teprve učíme a sbíráme zkušenosti , pokud tělesně a duševně trpíme, vede nás toto utrpení k dokonalosti.
„Kdybychom tento fakt dokázali správně pochopit, nejen bychom přidali do kroku, ale ušetřili bychom si mnoho zoufalství a bolesti.“
Skutečné nemoci
Charakterové vady jsou skutečnými nemocemi, které stojí za utrpením a bolestí. Každá způsobuje specifické tělesné onemocnění, které nás může přivést zpět k pochopení příčiny.
„Jsme-li ochotni připustit, že náhlý výbuch zloby nebo šok z neblahé zprávy může mít neblahý dopad na lidské zdraví, o co hlubší a vážnější důsledky musí způsobit trvalý konflikt mezi duší a tělem.“
Pýcha – vzniká nepochopení naší nepatrnosti ve vztahu k Universu. Pýcha nechápe, že úspěch není samozřejmostí, ale darem božství v našem nitru. Je to nedostatek pokory, velké kacířství , které známe z Hlasu ticha. Pýcha, která je arogancí a neústupností mysli, způsobuje nemoci, spojené s neohebností a tělesnou strnulostí.
Krutost – je nejhlubší odmítnutí jednoty všech věcí. Nepřátelství vůči jednotlivci je nepřátelstvím vůči celku, jak jsme vysvětlili výše. Projevem krutosti je bolest, která má učit nebýt tvrdý duševně ani fyzicky.
Nenávist – je opak lásky, staví se proti zákonu stvoření a velkému božímu plánu, aby všechno na světě řídila Láska. Důsledkem nenávisti je samota, nekontrolovatelné výbuchy hněvu, mentální kolaps a hysterie.
Sobectví – je odmítnutí všejednoty a přirozené povinnosti, kterou máme vůči svému okolí. Způsobuje neurózy a neurastenie (nervová slabost, vyčerpání)
Nevědomost – znamená neschopnost vidět pravou skutečnost. Trvalé odmítání zjevné pravdy a nabízených příležitostí vede ke krátkozrakosti, poruchám zraku a sluchu.
Slabost, nerozhodnost a povrchnost – jsou způsobeny odmítáním vedení našeho vyššího já, je to zrada té božské části, kterou máme v sobě. Slabost mysli vede k tělesnému oslabení, souvisí s postižením pohybové soustavy a celkové tělesné koordinace.
Chtivost – vede k touze po moci. V důsledku je pacient zajatcem vlastního těla.
Najdeme řadu dalších podobností, které dnes již podrobně rozebírá psychosomatická medicína. Srdce je postiženo, pokud není správně rozvíjena láska k lidstvu. Postižení rukou ukazuje na nesprávné konání. Veškerá tvrdost a strnulost v chování a odráží i v tvrdosti a neohebnosti cév, vede k vysokému tlaku a řadě dalších komplikací.
Léčení
Dobře víme, že nemoci nepřicházejí náhodou, jako všechny ostatní energie, podléhají zákonu příčin a důsledků. Za každou nemocí se skrývá určitý negativní povahový rys. Abychom léčbu úspěšně dokončili, je zapotřebí vybrat správný lék, ale také vyvinout co největší úsilí k odstranění našich charakterových chyb.
„Konečné a úplně vyléčení přichází zevnitř, z duše, jíž byla dána schopnost vyzařovat prostřednictvím osobnosti soulad od okamžiku, kdy jí to umožníme.“
Za hlavní kořen všech nemocí je považováno sobectví, egoismus, existuje tedy také univerzální způsob úlevy: proměna sebelásky v oddanost. Nezáleží na jakém místě v životě se nacházíme, jaké máme povolání, jestli jsme chudí nebo bohatí, každý může být prospěšný pro své okolí.
„Většina z nás má velmi dlouhou cestu k dosažení dokonalosti, i když každý je schopen postupovat překvapivě rychle, pokud o to vážně usiluje s důvěrou v učení a osobní příklad velkých světových mistrů.“
Během naší cesty životem, s postupným získáváním zkušeností, s vlastním sebezdokonalováním, nesmíme zapomínat, že v každém i v tom nejnižším tvoru, je skryta boží jiskra, která postupně roste. Musíme tedy rozvíjet soucit.
„Nezapomínejme, jak relativní je úroveň lidského ducha. Domácímu zvířeti se můžeme jevit jako praví bohové, ačkoli sami o sobě jsme velmi vzdáleni úrovni Velkého bílého bratrstva světců a mučedníků, kteří ze sebe vydali vše, aby nám posloužili svým příkladem.“
Smyslem života je tedy následovat své vyšší já a odolávat negativním vlivům okolí. A to tehdy jdeme-li svou cestou a nezasahujeme do osobnosti druhých. Nastávají situace, kdy potřebujeme pomocnou ruku, a stejně tak někdo potřebuje pomoc naši. Je správné pomoci, ale nesmíme zasahovat do přirozeného vývoje osobnosti, který je určován pouze a výhradně vlastní duší.
Použití Bachových květů, přináší pacientům s pevnou vírou správné nasměrování k odstranění neřestí, skutečnou úlevu a postupné uzdravení. Méně silným napomůže, alespoň k částečné úlevě na psychické i fyzické úrovni a k nalezení cesty po, které by se měli vydat.
Každý by se měl učit rozvíjet svou osobnost na základě potřeb své duše, nedovolit, aby kdokoli negativně zasahoval do jejího vývoje nebo jej odrazoval od povinností a vlastních rozhodnutí. Při pomáhání jiným musíme dávat dobrý pozor, aby naše pomoc přicházela opravdu z popudu vnitřního já a nebyla jen nesprávně pojatým smyslem pro povinnost, vzniklým pod nátlakem dominantní nebo manipulující osoby. Je správné sloužit a pomáhat, ale není to totéž jako nechat se zneužívat a využívat.
Pouze naše svědomí nám odpoví, zda je naší povinností sloužit davům nebo jednotlivci. V okamžiku, kdy to poznáme, je třeba se svému úkolu plně oddat. Odložit strach ze života a svým pokušením se postavit tváří v tvář, získat zkušenosti a jasně uvidět Skutečnost. Skutečný klid duše a mysli je s námi jen tehdy, když duševně rosteme.
Doporučení dr. Bacha jak pomoci sobě samému
Bachovy květy jsou jen pomocí, kterou můžeme dostat k tomu jak nalézt soulad mezi myslí a tělem. Samotné použití bachových esencí nám přinese úlevu a může nám ukázat naše vlastní omyly a chyby, ale o skutečné uzdravení se musíme přičinit sami.
Každodenní rozjímání (meditace), kdy přemítáme o svých životních úkolech, nám přinese obrovskou pomoc v podobě čirých záblesků poznání. Otázky týkající se sebetěžších problémů se samy od sebe zodpoví a my pokaždé najdeme správný směr. V těchto chvílích bychom měli ve svém srdci najít touhu sloužit lidstvu a jednat vždy v intencích své duše.
Objevíme li nějaký svůj omyl (uzel), vědět, že jej neodstraníme bojem a potlačováním, ale rozvojem protilehlé ctnosti, která tuto vnitřní chybu vyplaví. Jinak se v okamžiku nepozornosti, zátěže znovu objeví. Máme-li například problém s hrubostí, nestačí denně si opakovat: nebudu hrubý. Je potřeba naučit se lásce k ostatním a ta nám pak hrubost nedovolí.
Další důležitý faktor úspěšného zvládání života spočívá v umění rozvinout vnitřní nadšení (entuziasmus). Nezbytná je schopnost chápat život nejen jako řadu nekončících povinností, které je třeba trpně snášet, ale jako úžasnou dobrodružnou cestu světem. Bez této schopnosti se objevuje nuda, kterou je nejjednodušší zaplnit v rovině materiální. To roztáčí bludný kruh negativních emocí a nemocí. Nudu nikdy nepocítíme, pokud si uvědomujeme božskou podstatu své duše a známe své poslání na tomto světě. Rezignace, otevírá dveře různým nepříznivým vlivům, které se nás také nedotknou, pokud náš život zrcadlí ducha radostného dobrodružství, pokud cítíme entuziasmus.
Strach, který je v dnešní materialistické době běžný je dalším balvanem, který nás tíží. Strach o majetek, o práci, o zdraví, poutá naší pozornost a vědomí. Pomáhá tak vzniku negativních emocí, které logicky vyústí v problém, kterého se obáváme. Vytváříme tak totiž mentální formy, které se k nám vrátí. Pro strach není ve světě božské duše místo, je totiž nesmrtelná, nezničitelná a neporazitelná.
Několik slov k fyzickému tělu, které je jen pozemským příbytkem nesmrtelné duše. Měli bychom se k němu chovat s respektem a věnovat mu péči, aby dlouho vydrželo zdravé pro dílo, které v něm máme vykonat. Nejdůležitější je čistota ve smyslu hygieny. Vnitřní čistota závisí na stravě. Doporučená je strava čerstvá, čistá, přírodní s minimem masa. Dostatek tekutin a přiměřený spánek jsou samozřejmostí, stejně jako odpovídající ošacení.
„Především bychom však měli žít v dobrém rozpoložení a odhánět všechny deprese a pochybnosti. Je třeba si připomínat, že tohle do naší bytostí nepatří, protože přirozeností lidské duše je radost a štěstí.“
Závěr
Viděli jsme, že nad nemocí člověk dokáže zvítězit jen tehdy, když v sobě, za prvé, objeví božskou přirozenost a jí odpovídající sílu překonat všechno špatné. Za druhé, když pochopí, že základní příčinou nemoci je nesoulad mezi lidskou osobností a duší. Za třetí, když je ochoten a schopen nacházet v sobě chyby, které způsobily vnitřní konflikt. Za čtvrté, odstraní-li každý takový omyl rozvíjením protilehlých ctností.
Záměrně jsem tuto práci nevěnovala ani metodě samotné ani osobě doktora Edwarda Bacha, ale především filozofické podstatě jeho díla, která naznačuje, že nebyl obyčejným lékařem, ale nejen lékařem – filozofem a také lékařem – Učedníkem a Učitelem. Ve svém textu několikrát hovoří o Velkém bílém bratrstvu a o svých květových esencích jako o daru pro lidstvo, které je lékem budoucnosti.z Jeho kniha Uzdrav se! , ze které jsem především čerpala, končí slovy:
„Milí bratři a sestry, vejděte do zářného poznání svého niterného božství a bez oddechu se podílejte na uskutečnění velkolepého plánu ztělesnit a rozšířit po celém světě štěstí, v součinnosti s příslušníky Velkého bílého bratrstva, jehož největší radostí je rozdávat pomoc svým mladším souputníkům.“
Chci zakončit tuto práci podobně. Milí bratři a sestry, ráda vám namíchám Bachovy květy a doufám, že pomohou. Všechno ostatní už máme od svých Učitelů a s největší pravděpodobností čerpáme všichni ze stejného zdroje.
Děkuji svým Učitelům filozofie, že mě naučili prožívat život jako nádherné dobrodružství, cítit ve svém srdci oheň entuziasmu, najít své místo ve světě a najít Ideál. A děkuji Osudu, že mi dovolil potkat na své cestě medicínu a Bachovy květy, které jsou skutečným lékem pro duši.
MUDr. Jana Hastíková
Read more...
