Medicína a Reinkarnace

Jaký byl a je postoj tradiční medicíny založené na filozofickém a ezoterním poznání lidské bytosti? Jak viděli ve starověku roli medicíny ve vztahu k životu a smrti, zdraví a nemoci či reinkarnaci?

Aniž bychom usilovali o vysvětlení učení o reinkarnaci, pokusíme se poukázat na vliv, který měla a má zmíněná koncepce na teorii a praxi v medicíně. Mezi postoji, které neberou v úvahu reinkarnaci, můžeme vypozorovat dva základní:

a) materialistický postoj: odmítnutí smrti a bolesti;

b) ortodoxní náboženský postoj: oddání se osudu, nečinnost ve prospěch vyšší moci.

První model je ten, který převládá v současnosti. Moderní lékařská věda je charakterizována popřením jakýchkoliv nadsmyslových fenoménů, a dokonce i psychiku lidské bytosti redukuje jen a jen na otázku biochemie mozku. V důsledku toho zaujímá medicína postoj odmítnutí fenoménů života a smrti jako komplementů, stejně jako utrpení, které je vždy považováno za negativní a neuvažuje se o jeho karmickém původu ani se na něj nepohlíží jako na důsledek osobních chyb. Následkem toho ideál moderní medicíny spočívá:

– v prodloužení života za jakoukoliv cenu;

– v okamžitém tlumení jakékoliv bolesti nebo jakékoliv fyziologické poruchy.

Můžeme pozorovat, jak nejnovější výzkumy směřují k hledání genetických příčin stárnutí, ke klonování atd. Některé moderní vědecko-výzkumné týmy navrhují, aby jelikož duše se považuje za neexistující, bylo možné zkušenost a paměť lidských bytostí „uskladnit“ v kybernetických diapozitivech – postup, který zahrnuje možnost přenést je do nového, naklonovaného těla a následně konečně realizovat „ideál“ moderní medicíny: perfektního lidského robota, opravitelného a vždy aktuálního díky dodaným informacím.

Očividně zde není místo pro jakýkoliv náboženský nebo filozofický výklad lidské bytosti. Přestože se nám tyto výzkumy zdají fantastické, v tomto okamžiku různé týmy v Anglii a Spojených státech používají veřejné fondy k tomu, aby je prováděly. Slovy jednoho z nejvýznamnějších vědců odpovědného za tento typ projektů v Anglii „jsou počítače naše děti a musíme o nich uvažovat jako o následující lidské generaci“. Je sice pravda, že existují veřejná hnutí, která obhajují jistou formu eutanazie, a tak se snaží zabránit umělému prodlužování života, neopírají se však o hluboce etický postoj, ale spíše o to, že dosud neexistují odpovídající prostředky, které by lidem umožňovaly si prodloužený život náležitě „užít“. Ve skutečnosti se neprotestuje proti umělému prodlužování období života, ale proti rudimentárnímu přežívání, kterým dnes disponujeme.

Paralelně s tímto typem výzkumů se provádějí ty, které směřují k hledání neuronálních center, při jejichž stimulaci nejen zmizí jakákoliv forma bolesti, ale jsou již schopna dokonce vyprodukovat dlouhodobé příjemné pocity. Nedávno byl publikován objev nových přístrojů, které umožňují prostřednictvím kabelů rozmístěných nad vlasovou částí hlavy zakusit tolik orgasmů, kolik se člověku zachce.

Je nasnadě, že výzkumy zaměřené na získání prostředků, jež mohou zmírnit bolest v terminálních stadiích rakoviny nebo jiných nevyléčitelných nemocí, jsou užitečné. Avšak zde nemluvíme o tomto neoddiskutovatelném přínosu, ale o tom, o co jde v mnoha případech: o jisté formě hédonismu bez hranic. V komercionalizovaném a konzumním světě si můžeme představit důsledky, které to může mít: tradiční drogy budou vytlačeny nejmodernějším, elektronickým typem rozkoše.

Okamžité tlumení bolesti dalo vznik kultuře závislé na utišujících lécích a lécích proti bolesti, které v mnoha situacích vedou k reakcím, jež jsou ještě bolestivější, a to bezprostředně anebo v budoucnosti, aniž by se napravily hluboké příčiny. A zároveň se stále více oslabuje přirozená odpověď lidské bytosti na bolest. Nepoukazujeme pouze na nezájem poznat karmické příčiny bolesti, nýbrž dokonce i ty fyziologické příčiny odpovídající nesprávným návykům: je jednodušší si vzít jednu tabletu než napravit jeden špatný návyk. „Chléb dnes a hlad zítra“ – toto se zdá být mottem moderní medicíny ve vztahu k bolesti a jejímu původu.

Na druhé straně existují pseudonáboženské postoje, které přemýšlejí o nemoci a bolesti jako o božím trestu, jako o něčem nevyhnutelném, u čehož nám přísluší pouze rezignace před vyšší vůlí. Například v arabských zemích se můžeme setkat s obrozením lékařských technik víceméně primitivních či tradičních, které jsou založeny na víře a které jeden nebo druhý prorok s úspěchem používá. Nebo také s módou číst modlitby nebo posvátné knihy jako mantry v naději, že Bůh vyslyší tyto prosby a uzdraví nemocného, a v opačném případě, pokud zemře nebo trpí, je to proto, že takový je záměr boží. V Americe jsou na vzestupu křesťanské sekty a podobné kulty, které nabízejí uzdravení jako akt víry a také zde jsou nemoc a bolest považovány za boží trest nebo zkoušku. Avšak jaký byl a je postoj tradiční medicíny založené na filozofickém a ezoterním poznání lidské bytosti? Jak viděli ve starověku roli medicíny ve vztahu k životu a smrti, zdraví a nemoci či reinkarnaci?

TRADIČNÍ MEDICÍNA A REINKARNACE

V klasické medicíně na rozdíl od již zmíněných postojů: odmítnutí v jednom případě a podřízení se či rezignace před vnější silou v druhém případě, je postoj „posibilistický“.

Klasická medicína rozeznává pouze jeden Život v jeho dvou fázích, kterými jsou život a smrt, a proto tvoří reinkarnace základní prvek její koncepce. Její symboly, jako je např. had, představují ideu kontinuity života přes jeho různá období. Reinkarnace je jedním z důsledků nashromážděné karmy a právě zákon akce a reakce považuje tradiční medicína za základní faktor analýzy nemoci a bolesti.

V souladu s těmito názory můžeme tvrdit, že nemoc je přechodný stav mezi životem a smrtí, protože se účastní zároveň obou, a že medicína se soustřeďuje přesně na tento střední bod mezi dvěma tvářemi jediného Života. Její symboly a mýty to potvrzují.

Tento posibilistický postoj můžeme vidět v tak starobylých lékařských kodexech, jako jsou ty egyptské. V nich se zdůrazňuje, že ve vztahu k nemoci může dojít ke třem možným situacím: neléčit, léčit podle známých metod v hledání uzdravení nebo se pokusit léčit. Také se u nemoci rozlišují faktory nepřemožitelné, léčitelné a přechodné.

KLASICKÁ MEDICÍNA JAKO PRÁH MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ: JEJÍ ZÁKLADNÍ MÝTY

Abychom prozkoumali tuto pozici klasické medicíny spojenou s reinkarnací, opřeme se o analýzu mýtů a symbolů, jež jsou této medicíně vlastní.

MÝTUS O ASKLÉPIOVI

Ve starověkém Řecku existují různé mýty více či méně spojené s Asklépiem a medicínou. První a nejdůležitější z nich je o samotném Asklépiovi. Ve stručnosti ho zde uvádíme:

Asklépios byl zplozen ze spojení Apollóna a Korónidy. Ta zradila Apollóna s Ischyem, a Artemis přišla k Apollónovi a zastřelila šípy nevěrnici i jejího milence. Když již Korónis stanula na pohřební hranici a její duše sestupovala do Hádu, Apollón rozpoznal, že ve svém lůně nosí jeho syna. Proto požádal Herma, aby ho zachránil. Ten ovládl oheň hranice, jenž se před ním rozestoupil, a zachránil tělo malého Asklépia. V tomto hlavním mýtu postavy představují základní elementy medicíny:

– Apollón je Slunce a Oheň Života.

– Korónis znamená „vrána“, a v této legendě vrány, které ji střežily, byly potrestány tím, že se od těch dob staly černými. To představuje lidskou duši, která se zamilovala do Ischya („fyzická síla“, nižší bůh fyzického těla).

– Artemis, „uzdravitelka“, ničí fyzickou část a pokleslou duši, aby dala zrození Asklépiovi.

– Asklépios („řezat“, „oddělit“) se tak rodí z něčeho božského a nesmrtelného ve spojení s něčím lidským a upadá do hmoty, odkud je „vyňat“ nebo „oddělen“.

Později mýtus charakterizuje Asklépia jeho schopností křísit mrtvé. Protože Asklépios dostal odměnu za vzkříšení Hippolyta, Hádés si stěžuje u Dia, že narušuje ustavený řád. Zeus ho tedy zasáhne bleskem, ale uvědomí si důležitost jeho vědění pro lidi, zachrání ho a učiní ho nesmrtelným.

Platón ve svých dialozích upozorňuje, že se zde ukrývá jiný význam a že Asklépios, ač božský, nemohl na sebe přivolat nesmrtelnost. Mýtus zřetelně odráží jisté omezení medicíny, a tak i všech následovníků Asklépia: nutnost nechat průběh smrti plynout neovlivněný, nepřekračovat limity, které přísluší pouze Hádovi. Kříšení mrtvých tak bylo od té doby záležitostí bohů.

MÝTUS O CHEIRÓNOVI

Asklépia učil medicínu kentaur Cheirón. Legenda říká, že:

...jednoho dne, když se Cheirón nacházel ve společnosti Hérakla ve své jeskyni, napadli je kentaurové. Rozzuřený Héraklés vzal svůj luk a otrávené šípy a střílel je proti kentaurům. Omylem zasáhl na noze Cheiróna, který byl nesmrtelný, a proto nevýslovně trpěl bez možnosti zemřít; požádal tedy Dia, aby ho nechal odejít. Zeus dovolil, aby si vyměnil svoji nesmrtelnost s Prométheem, a tímto způsobem mohl zemřít a pak vylétl na nebe jako souhvězdí Kentaura.

Opět se setkáváme s tématem výměny mezi smrtelností a nesmrtelností. Kentauři zasáhli do historie a šípy zůstaly přítomny, tak jako v případě legendy o Asklépiovi, ve které je Artemis, vždy doprovázená kentaury nebo jeleny, tou, která zabíjí nižší neboli smrtelnou část.

SYMBOLISMUS SERAPHIDA

Seraphis nebyl pouze bohem medicíny, ale také bohem mystérií, stejně jako Asklépios a ostatní bohové spojení s medicínou. Také se ztotožňuje s Plútónem, a tudíž znovu s přechodem na onen svět. V Alexandrii se mu obětovávali dva kohouti: jeden světlé a jeden tmavé barvy.

Jelikož Seraphis představovoval celý solární cyklus, bílý kohout mu byl zasvěcen v jeho aspektu zářícího Slunce, boha manifestovaného života, zatímco černý kohout mu byl zasvěcen jako symbol Slunce v Duatu neboli v podsvětí, jako bohu skrytého života.

Žezlo Seraphida má tři hlavy, které se vztahují k trojímu konceptu času: minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Prostřední hlava má podobu lva (Slunce nebo denní solární cyklus), další dvě jsou hlavy šakala a vlka. Vztahují se k Vepuauetovi a Anubidovi, to znamená šakalu jihu a severu nebo letnímu a zimnímu slunovratu, nebo také bráně lidí a bohů. Znovu se objevuje místo přechodu vztahující se k symbolismu medicíny: průchod z jednoho života do druhého.

Spojení Seraphida nebo Asklépia se psem je časté a někdy ho můžeme vidět, jak sedí u jeho nohou. Základní myšlenka je stejná, jaká se odráží v symbolismu Kerbera a také Anubida: „Ten, který otevírá cesty.“ Nejen do jiného života, ale také v tomto životě. Tak byl Anubis ve starodávném Egyptě ochráncem dělohy a pochvy jakožto toho, co se vztahuje k příchodu na svět.

Had

Aniž bychom se pouštěli do tématu tak obsáhlého a mnohoznačného, jaké nám nabízí tento symbol, připomeneme zde pouze jeho vztah k ideji „dárce života a smrti“ a jeho symbolismus vztahující se k cyklům reinkarnace a cyklům nekonečného času. Často se had objevuje v blízkosti Stromu Života, jindy je ovinutý kolem tau, emblému, který nás přivádí k mimořádnému symbolu života: k ankhu.

Ankh

Je to hieroglyf, který znamená „Život“, „Žít“. Souvisí s mnoha dalšími symboly a významy. Avšak zde chceme zdůraznit Ideu „Brány Života“. Kruhová část, kterou můžeme vidět v horní části kříže, výstižně představuje tuto Bránu Života, skrze kterou prochází vše do tohoto nebo do onoho světa. Isis ho nese v rukou a až do doby Galéna se této bohyni přisuzovalo mnoho magických uzdravení, včetně existence jistého „všeléku“ rovněž nazývaného Isis. Opět vidíme, že lékařská věda má skrze své symboly vztah k Bráně mezi dvěma světy.

Ptah

Podle H. P. Blavatské odpovídá Asklépiovi. Je to božská Moudrost nebo Tvořící Inteligence. Jeho jméno má význam podobný jménu Anubida, „Ten, který otevírá“. Je tím, kdo přijímá duši, a je také Animou Mundí, odkud všechny duše pocházejí. Jako Logos Tvůrce je Imhotepem (Imhot-pou), který se vždy zobrazuje s Ptahovou pokrývkou hlavy. Ptah, lékařský a alchymický bůh, je také tím, který otevírá brány kreace a přijímá duše.

Ježíš Kristus

Ve skutečnosti se toto jméno dávalo těm, kteří pronikli do mystérií Asklépia. Iásó, dcera Asklépia, byla bohyní léčení, pod jejíž ochranou se nacházeli kandidáti na iniciaci v chrámu jejího otce (novicové neboli chréstoi, nazývaní synové Iásó). Zasvěcený Ježíš, který se učil u esenských a terapeutiků, hlásících se k chrámu Seraphida v Alexandrii, se stal známým díky svým zázračným uzdravením. V křesťanských evangeliích můžeme vidět, že některé nemoci jsou způsobeny chybami spáchanými v předchozích životech („kvůli hříchům otců“).

Medicína se svými základními symboly úzce dotýká mystérií duše s jejím cyklickým návratem. Je to věda o životě a smrti nebo o jediném Životě a nachází se přesně na prahu mezi těmito dvěma světy. Nemoc tak může být považována za stav přechodu mezi životem a smrtí nebo, řečeno jiným způsobem, nemoc stejně jako smrt není ničím víc než proměnou jediného Života. Koncepce reinkarnace je tak zcela zahrnuta v tradiční medicíně a je od ní neoddělitelná.

Antonio Alzina

Read more...

Dr. Edward Bach: lékař - filozof

„ Zdraví je naším dědictvím, naším základním právem. Je to kompletní jednota mezi duší, myslí a tělem. A není to žádný těžce dosažitelný ideál, ale právě naopak tak jednoduchý a přirozený, že mnoho z nás ho jednoduše přehlíží.“  Dr. Edward Bach
V dnešní době přísně vědecké medicíny, se smutně ohlížíme do historie, kdy existovali lékaři-kněží, lékaři-mágové, lékaři-astrologové, lékaři-filozofové. Čteme starodávné texty a toužíme po lékaři, metodě, léku, který by nám pomohl zbavit se utrpení a nemoci bez toho, aby nám způsoboval novou bolest. Doufáme v zázračný prostředek, který uzdraví naše tělo a tím uleví i naši duši. Toto je  postup, který je dnes běžný, léčíme nemocné tělo, jeho orgány a systémy. Existuje mnoho specialistů, kteří rozumí naším orgánům až na buněčnou a molekulární úroveň. Existují i specialisté na duši, také na buněčné úrovni,  ke kterým většinou zavítáme až, když už není vyhnutí. A přece stále nejsme šťastní, ani dokonale zdraví.
Tato práce se věnuje lékaři, který žil v době ne tak dávné a jeho metoda je živá, používá ji mnoho lékařů i léčitelů. Metoda, která je velmi starým uměním pro svůj přístup k člověku jako k nedělitelnému celku těla, duše a ducha. Zároveň  dokonale zapadá do nové vědy, hrdě se nazývající psychosomatická medicína. Metoda, která spíše něž lékem je filozofickým systém a takto se pokusíme ji prozkoumat.

Dr. Bach
Dr. Edward Bach (1886-1936) žil v Anglii, byl vzdělán v klasické školní i přírodní medicíně. Během svého života hledal a našel jednoduchý systém, který léčí  člověka jako individuální bytost a ne jako souhrn příznaků či nemocí. V roce 1930 napsal útlou knihu s názvem Uzdrav se! (Heal Thyself), věnovanou všem nemocným a trpícím, která vysvětluje vznik fyzické nemoci jako důsledek nesouladu člověka s jeho duševně-duchovním cílem.
Vytvořil systém 38 květových esencí a jedné kombinace – záchranné esence a tento celek je dnes znám pod jménem Bachovy květy. Svůj život obětoval svému dílu a po jeho dokončení zemřel s vědomím, že jeho poslání bylo naplněno. V domě v Mount Vernon dodnes existuje Bachovo centrum, o které pečují jeho přátelé a žáci. Dále vyrábí Bachovy květy a vzdělávají další zájemce o tuto metodu. Důsledně se zde dbá o zachování tradic a principů čistoty, jednoduchosti a úplnosti tohoto systému.

Chápání nemoci
Pochopení nemoci a jediného možného způsobu uzdravení vysvětluje již Hippokrates.  Zdraví chápe jako harmonii mezi tělem, duší a duchem. Nemoc je porušením této rovnováhy. Uzdravení je obnovení harmonie na základě znalostí Zákonů Universa. Lék musí být podán na všech třech úrovních, jinak není nikdy uzdravení úplné. Doktor Bach tuto myšlenku rozvíjí. Chápe nemoc jako důsledek konfliktu mezi duší a myslí.
Všechny léčebné snahy jsou dnes zaměřeny pouze na úroveň těla a to je příčinou neúspěchů moderní medicíny, protože  tak je skutečná povaha nemoci překryta. „Moderní medicína svými mylnými doktrínami a svým zaměřením na hmotnou stránku problému dopad nemocí dokonce zhoršuje: zaprvé tím, že odvádí pozornost nesprávným směrem a znemožňuje, abychom chorobě vhodně čelili. Za druhé ji lokalizuje v těle a tím přináší řadu dalších psychických problému – strachů a obav.“
Podobně chápe nemoc i buddhismus. Buddha se svým učením o odstranění utrpení je skutečným lékařem duší. Pochopení skutečnosti, že bolest je přenoscem vědomí, tedy že nám pomáhá zaměřit se na místo, kde je potřeba naší pozornosti, kde je nutno sjednat nápravu, také odpovídá Bachovu chápání nemoci. „Nemoc, i kdyby se projevovala jakkoli krutě, je v podstatě přínosem. Správně pochopena je nesmírně prospěšná, protože je schopna poukázat na naše základní chyby. Vhodně léčena, koriguje vnitřní omyly a zanechává nás silnější a lepší. Tělesné utrpení je opravná lekce, kterou jsme nepochopili za příznivějších okolností.“

Duch léku
Velkou inspirací byli pro dr. Bacha Paracelsus a Samuel Hahnemann – pradědeček a otec homeopatie, kteří ve své době kráčeli novými cestami. Chápali člověka jako komplexní bytost, jejíž skutečnou podstatou je vyšší, božské já, příčinu nemocí hledali jinde než jen v hmotném těle. V přírodě a v lidovém léčitelství hledali nové a přitom jednoduché léky. V tradičním léčitelství je dobře znám princip podobnosti. Bylina, která svým tvarem připomíná ledvinu nebo ucho se používá k léčení těchto orgánů.
V systému Bachových květů nacházíme paracelsovský přístup k duchu léku. Paracelsus, středověký lékař-alchymista,  chápe místo výskytu rostliny jako signaturu – to v jakém prostředí rostlina přirozeně žije nám napovídá jaké nemoci léčí. Byliny,  kterým se daří na slunci, léčí nemoci spojené s horkem (divizna), rostliny, které nacházíme na znečištěných místech, v přírodě čistí půdu, jako léčivky mají také detoxikační účinek (kopřiva).
Samuel Hahnemann, otec homeopatie používá jako základní pravidlo zákon podobnosti. Příznaky,  které lék vyvolává v koncentrovaném stavu, jsou podobné těm, které léčí  v hahnemannovském ředění. Podle výšky ředění pak zasahuje převážně na  lokální tělesné úrovní (například opar), nebo na celkové úrovni (horečka) a nejvyšší ředění ovlivňuje myšlení a emoce. Další homeopatický termín – konstituční lék – je také velmi blízký Bachovu pojetí. Konstituční lék se vybírá na základě způsobu reakce organismu na tělesné úrovni, ale velmi důležitá je také povaha pacienta, jeho emoce a myšlení.
V Bachových květech nacházíme velmi podobné principy, přestože dostupná literatura uvádí, že dr. Bach používal k výběru svých rostlin jiný klíč. Dokázal cítit přímo vibrace rostlin a přiřadit je jednotlivým psychickým stavům.
To jak daná rostlina vypadá a v jakém roste prostředí odpovídá psychickému stavu který léčí. Je to dokonalý příklad toho jak se jeden princip projevuje na mnoha úrovních, tedy  to to co můžeme pojmenovat  jako Duch léku, jeho skutečná podstata.
Příklady: Holly – Cesmína - má ostré tuhé a špičaté listy. Přináší úlevu pokud pociťujeme nebo jsme vystaveni takovým emocím, tvrdým, špičatým, bodajícím – zuřivost, nenávist, žárlivost, hněv.
Aspen – Topol osika – na vnitřní nejistotu, nervozitu, chvění. Všichni známe rčení, chvěje se jako osika, tedy její lístky ve větru.
Chicorypřestřihne pupeční šňůru a oběma stranám se často velmi uleví.
Jak dále uvidíme, zřejmá je i podobnost psychických stavů a jejich projevů na tělesné úrovni.

Základní principy
Bach je nazývá základními pravdami a nacházíme zde velkou podobnost s východní filozofií, s teorií reinkarnace a se zákony Karmy a Dharmy. Dovolím si je zde ocitovat v téměř úplném znění bez dalších komentářů.
První pravda: Člověk má v sobě duši, která je jeho skutečným já, vnitřním bohatstvím, mocným jsoucnem, synem tvůrce všech věcí, z nichž tělo – pozemský chrám lidské duše – je pouze chvilkovým odrazem. Božská duše v nás sídlí z božího úradku a dáme-li svůj souhlas, povede nás, protože duše, naše vyšší já, je jiskrou Všemocného a je tedy nepřekonatelná a nesmrtelná.
Druhá pravda: Jsme osobnosti, které přišly na tento svět, aby zde získaly veškeré dosažitelné poznatky a rozvinuly kvality a ctnosti, jichž se jim prozatím nedostává a aby ze své povahy odstranily všechno nevhodné a vylepšily ji až na samý práh dokonalosti. Duše ví, jaké podmínky a prostředí to umožní a proto nás vždy umístí  tam, kde lze tento účel nejlépe naplnit.
Třetí pravda: Je nutné si uvědomit, že krátké putování po této zemi, které se nazývá žitím, je pouhou chvilkou v mohutném cyklu lidského vývoje. Intuice nám napovídá že naše zrození je na hony vzdáleno našemu pozemskému počátku a smrt, že leží daleko od našeho pozemského konce. Duše, kterou ve skutečnosti jsme, je nesmrtelná a tělo, jehož dočasnosti jsme si vědomi, je jako kůň, na němž jedeme svou cestou, anebo jako nástroj, který užíváme, abychom s ním odvedli kus potřebné práce.
Čtvrtá pravda: Pokud jsou duše a osobnost dobře sladěny, žijeme v radosti, vnitřním míru, štěstí a zdraví. Konflikt nastává, když sejdeme z cesty, na kterou nás duše zavedla, když podlehneme světským touhám anebo svodům jiných lidí. Vzešlý rozpor je pak kořenem všeho neštěstí a všech nemocí.
Pátá pravda: Jednota všech věcí a skutečnost, že stvořitel všeho čeho jsme si vědomi, je láska. Můžeme si představit Stvořitele jako mohutné slunce, vyzařující do všech stran nekonečné množství paprsků láskyplné dobroty. My jsme jako částice na konci těchto paprsků, vyslaných, aby venku nabraly zkušenosti a pak se zase vrátily. I když se nám každý paprsek může zdát odlišný a oddělený, ve skutečnosti je součástí obrovského centrálního slunce všeho bytí, z něhož nelze oddělit vůbec nic. Každý z paprsků může mít svou individualitu, ale v konečném důsledku tvoří součást obrovské středové energie. Každý skutek, ať už proti sobě, nebo proti druhým, ovlivňuje celek všech věcí, neboť ublížení kterékoli částici lidstva se musí odrazit na jeho celku a tím i na všech ostatních částicích, z nichž každé je určeno, aby došla dokonalosti.

Nesoulad
Můžeme tedy nalézt dvě základní příčiny nemocí. První se nesoulad mezí duší a osobností (použijeme-li řeckou koncepci člověka, pak mezi nous a psyché).  Druhou je špatnost či hrubost vůči ostatním. Obě jsou porušením principu všejednoty a ve svých důsledcích vedou ke vzniku nemoci. Nemusí se jednat ani o chybu z tohoto života, nemusíme si být vědomi toho co děláme špatně, naše nesmrtelná duše to však ví a vede nás cestou, která je pro nás nezbytná a užitečná. Pochopení našich chyb a omylů a snaha o jejich nápravu nám přinese spokojený život i pevné zdraví.
„Člověk by se měl vyhnout dvěma základním pochybením: neměl by ignorovat příkazy duše a neměl by se stavět proti jednotě věcí. To druhé nás vybízí i ke zdrženlivosti v soudech o našich bližních, protože co je správné pro jednoho, nemusí platit pro druhého.“
Na počátku nemoci je vždy jistý morální nedostatek, který pramení v našem egoismu.Tak jako má jednání proti Jednotě mnoho podob, vzniklé choroby můžeme také dělit na několik skupin, které odpovídají různým druhům nesprávného jednání.
Kdyby každý náš čin a naše myšlenka byla vedena čistou Láskou, nikdy nikomu neuškodíme. V tomto stavu, už ale není potřeba pozemské existence. My se však teprve učíme a sbíráme zkušenosti , pokud tělesně a duševně trpíme, vede nás toto utrpení k dokonalosti.
„Kdybychom tento fakt dokázali správně pochopit, nejen bychom přidali do kroku, ale ušetřili bychom si mnoho zoufalství a bolesti.“

Skutečné nemoci
Charakterové vady jsou skutečnými nemocemi, které stojí za utrpením a bolestí. Každá způsobuje specifické tělesné onemocnění, které nás může přivést zpět k pochopení příčiny. „Jsme-li ochotni připustit, že náhlý výbuch zloby nebo šok z neblahé zprávy může mít neblahý dopad na lidské zdraví, o co hlubší a vážnější důsledky musí způsobit trvalý konflikt mezi duší a tělem.“
Pýcha – vzniká nepochopení naší nepatrnosti ve vztahu k Universu. Pýcha nechápe, že úspěch není samozřejmostí, ale darem božství v našem nitru. Je to nedostatek pokory, velké kacířství , které známe z Hlasu ticha. Pýcha, která je arogancí a neústupností mysli, způsobuje nemoci, spojené s neohebností  a tělesnou strnulostí.
Krutost – je nejhlubší odmítnutí jednoty všech věcí. Nepřátelství vůči jednotlivci je nepřátelstvím vůči celku, jak jsme vysvětlili výše. Projevem krutosti je bolest, která má učit nebýt tvrdý duševně ani fyzicky.
Nenávist – je opak lásky, staví se proti zákonu stvoření a velkému božímu plánu, aby všechno na světě řídila Láska. Důsledkem nenávisti je samota, nekontrolovatelné výbuchy hněvu, mentální kolaps a hysterie.
Sobectví – je odmítnutí všejednoty a přirozené povinnosti, kterou máme vůči svému okolí. Způsobuje neurózy a neurastenie (nervová slabost, vyčerpání)
Nevědomost – znamená neschopnost vidět pravou skutečnost. Trvalé odmítání zjevné pravdy a nabízených příležitostí vede ke krátkozrakosti, poruchám zraku a sluchu.
Slabost, nerozhodnost a povrchnost – jsou způsobeny odmítáním vedení našeho vyššího já, je to zrada té božské části, kterou máme v sobě. Slabost mysli vede k tělesnému oslabení, souvisí s postižením pohybové soustavy a celkové tělesné koordinace.
Chtivost – vede k touze po moci. V důsledku je pacient zajatcem vlastního těla.
Najdeme řadu dalších podobností, které dnes již podrobně rozebírá psychosomatická medicína. Srdce je postiženo, pokud není správně rozvíjena láska k lidstvu. Postižení rukou ukazuje na nesprávné konání. Veškerá tvrdost a strnulost v chování a odráží i v tvrdosti a neohebnosti cév, vede k vysokému tlaku a řadě dalších komplikací.

Léčení
Dobře víme, že nemoci nepřicházejí náhodou, jako všechny ostatní energie, podléhají zákonu příčin a důsledků. Za každou nemocí se skrývá určitý negativní povahový rys. Abychom léčbu úspěšně dokončili, je zapotřebí vybrat správný lék, ale také vyvinout co největší úsilí k odstranění našich charakterových chyb. „Konečné a úplně vyléčení přichází zevnitř, z duše, jíž byla dána schopnost vyzařovat prostřednictvím osobnosti soulad od okamžiku, kdy jí to umožníme.“
Za hlavní kořen všech nemocí je považováno sobectví, egoismus, existuje tedy také univerzální způsob úlevy:  proměna sebelásky v oddanost. Nezáleží na jakém místě v životě se nacházíme, jaké máme povolání, jestli jsme chudí nebo bohatí, každý může být prospěšný pro své okolí.
„Většina z nás má velmi dlouhou cestu k dosažení dokonalosti, i když každý je schopen postupovat překvapivě rychle, pokud o to vážně usiluje s důvěrou v učení a osobní příklad velkých světových mistrů.“
Během naší cesty životem, s postupným získáváním zkušeností, s vlastním sebezdokonalováním, nesmíme zapomínat, že v každém i v tom nejnižším  tvoru, je skryta boží jiskra, která postupně roste. Musíme tedy rozvíjet soucit.
„Nezapomínejme, jak relativní je úroveň lidského ducha. Domácímu zvířeti se můžeme jevit jako praví bohové, ačkoli sami o sobě jsme velmi vzdáleni úrovni Velkého bílého bratrstva světců a mučedníků, kteří ze sebe vydali vše, aby nám posloužili svým příkladem.“
Smyslem života je tedy následovat své vyšší já a odolávat negativním vlivům okolí. A to tehdy jdeme-li svou cestou a nezasahujeme do osobnosti druhých. Nastávají situace, kdy potřebujeme pomocnou ruku, a stejně tak někdo potřebuje pomoc naši. Je správné pomoci, ale nesmíme zasahovat do přirozeného vývoje osobnosti, který je určován pouze a výhradně vlastní duší.
Použití Bachových květů, přináší pacientům s pevnou vírou správné nasměrování k odstranění neřestí, skutečnou úlevu a postupné uzdravení. Méně silným napomůže, alespoň k částečné úlevě na psychické i fyzické úrovni a k nalezení cesty po, které by se měli vydat.
Každý by se měl učit rozvíjet svou osobnost na základě potřeb své duše, nedovolit, aby kdokoli negativně zasahoval do jejího vývoje nebo jej odrazoval od povinností a vlastních rozhodnutí. Při pomáhání jiným musíme dávat dobrý pozor, aby naše pomoc přicházela opravdu z  popudu vnitřního já a nebyla jen nesprávně pojatým smyslem pro povinnost, vzniklým pod nátlakem dominantní nebo manipulující osoby. Je správné sloužit a pomáhat, ale není to totéž jako nechat se zneužívat a využívat.
Pouze naše svědomí nám odpoví, zda je naší povinností sloužit davům nebo jednotlivci. V okamžiku, kdy to poznáme, je třeba se svému úkolu plně oddat. Odložit strach ze života a svým pokušením se postavit tváří v tvář, získat zkušenosti a jasně uvidět Skutečnost. Skutečný klid duše a mysli  je s námi jen tehdy, když duševně rosteme.

Doporučení dr. Bacha jak pomoci sobě samému
Bachovy květy jsou jen pomocí,  kterou můžeme dostat k tomu jak nalézt soulad mezi myslí a tělem. Samotné použití bachových esencí  nám přinese úlevu a může nám ukázat naše vlastní omyly a chyby, ale o skutečné uzdravení  se musíme přičinit sami.
Každodenní rozjímání (meditace), kdy přemítáme o svých životních úkolech, nám přinese obrovskou pomoc v podobě čirých záblesků poznání. Otázky týkající se sebetěžších problémů se samy od sebe zodpoví a my pokaždé najdeme správný směr. V těchto chvílích bychom měli ve svém srdci najít touhu sloužit lidstvu a jednat vždy v intencích své duše.
Objevíme li nějaký svůj omyl (uzel), vědět, že jej neodstraníme bojem a potlačováním,  ale rozvojem protilehlé ctnosti, která tuto vnitřní chybu vyplaví. Jinak se v okamžiku nepozornosti, zátěže znovu objeví. Máme-li například problém s hrubostí, nestačí denně si opakovat: nebudu hrubý. Je potřeba naučit se lásce k ostatním a ta nám pak hrubost nedovolí.
Další důležitý faktor  úspěšného zvládání života spočívá v umění rozvinout vnitřní nadšení (entuziasmus). Nezbytná je schopnost chápat život nejen jako řadu nekončících povinností, které je třeba trpně snášet, ale jako úžasnou dobrodružnou cestu světem. Bez této schopnosti se objevuje nuda, kterou je nejjednodušší zaplnit v rovině materiální. To roztáčí bludný kruh negativních emocí a nemocí. Nudu nikdy nepocítíme, pokud si uvědomujeme božskou podstatu své duše a  známe své poslání na tomto světě. Rezignace, otevírá dveře různým nepříznivým vlivům, které  se nás také nedotknou, pokud náš život zrcadlí ducha radostného dobrodružství, pokud cítíme entuziasmus.
Strach, který je v dnešní materialistické době běžný je dalším balvanem, který nás tíží. Strach o majetek, o práci, o zdraví, poutá naší pozornost a vědomí. Pomáhá tak vzniku negativních emocí, které logicky vyústí v problém, kterého se obáváme. Vytváříme tak totiž mentální formy, které se k nám vrátí. Pro strach není ve světě božské duše místo, je totiž nesmrtelná, nezničitelná a neporazitelná.
Několik slov k fyzickému tělu, které je jen pozemským příbytkem nesmrtelné duše. Měli bychom se k němu chovat s respektem a věnovat mu péči, aby dlouho vydrželo zdravé pro dílo, které v něm máme vykonat. Nejdůležitější je čistota ve smyslu hygieny. Vnitřní čistota závisí na stravě. Doporučená je strava čerstvá, čistá, přírodní s minimem masa. Dostatek tekutin a přiměřený spánek jsou samozřejmostí, stejně jako odpovídající ošacení.
„Především bychom však měli žít v dobrém rozpoložení a odhánět všechny deprese a pochybnosti. Je třeba si připomínat, že tohle do naší bytostí nepatří, protože přirozeností lidské duše je radost a štěstí.“

Závěr
Viděli jsme, že nad nemocí člověk dokáže zvítězit jen tehdy, když v sobě, za prvé, objeví božskou přirozenost a jí odpovídající sílu překonat všechno špatné. Za druhé, když pochopí, že základní příčinou nemoci je nesoulad mezi lidskou osobností a duší. Za třetí, když je ochoten a schopen nacházet v sobě chyby, které způsobily vnitřní konflikt. Za čtvrté, odstraní-li každý takový omyl rozvíjením protilehlých ctností.
Záměrně jsem tuto práci nevěnovala ani metodě samotné ani osobě doktora Edwarda Bacha, ale především filozofické podstatě jeho díla, která naznačuje, že nebyl obyčejným lékařem, ale nejen lékařem – filozofem a také lékařem – Učedníkem a Učitelem. Ve svém textu několikrát hovoří o Velkém bílém bratrstvu a o svých květových esencích jako o daru pro lidstvo, které je lékem budoucnosti.z Jeho kniha Uzdrav se! , ze které jsem především čerpala, končí slovy: „Milí bratři a sestry, vejděte do zářného poznání svého niterného božství a bez oddechu se podílejte na uskutečnění velkolepého plánu ztělesnit a rozšířit po celém světě štěstí, v součinnosti s příslušníky Velkého bílého bratrstva,  jehož největší radostí je rozdávat pomoc svým mladším souputníkům.“
Chci zakončit tuto práci podobně. Milí bratři a sestry, ráda vám namíchám Bachovy květy a doufám, že pomohou. Všechno ostatní už máme od svých Učitelů a s největší pravděpodobností čerpáme všichni ze stejného zdroje.
Děkuji svým Učitelům filozofie, že mě naučili prožívat život jako nádherné dobrodružství, cítit ve svém srdci oheň entuziasmu, najít své místo ve světě a najít Ideál. A děkuji Osudu, že mi dovolil potkat na své cestě medicínu a Bachovy květy, které jsou skutečným lékem pro duši.

MUDr. Jana Hastíková

Read more...

ILLYROVÉ: Přírodní medicína, nemoci a smrt

Nejstarší dějiny Illyrů jsou zahaleny stíny předpokladů, z nichž všechny mohou být pravdivé, ale také žádný nemusí odrážet skutečnost. Jejich psané prameny neexistují, a tak se původ tohoto národa stal předmětem mnoha statí obsahujících nejrůznější názory a teorie. Podle té nejproslulejší započali Protoillyrové kolem roku 1200 př. n. l. své putování z Lužice v Německu směrem do Galie, Španělska, Anglie, Itálie, Skandinávie, Polska a na Balkán, což vyvolalo řetězovou reakci stěhování dalších národů. Jejich vpád na Balkán byl příčinou „dórského“ či „egejského stěhování“ směrem do Řecka.
Jako reakce na tuto teorii vznikla další, které se říká „autochtonní“ a která umísťuje rozvoj illyrské kultury do západní části Balkánu, čímž popírá teorii první.

PŘÍRODNÍ MEDICÍNA
Léčitelství ovládali na výbornou, a nejenže znali množství léčivých bylin, jimiž bojovali proti nejrůznějším nemocem, ale také je vyváželi do celé Římské říše. Nejznámější rostlinou byl kosatec v antice nazývaný Iris Illyrica, který měl velkou škálu léčivých vlastností vychvalovaných tehdejšími spisovateli. Uveďme pouze některé: hojí vředy, uspává, zbavuje bolesti hlavy, prášek z kosatce smíchaný s medem vyvolává potrat. Plinius Secundus doporučuje tuto bylinu usušit a prach pověsit malým dětem kolem krku, když jim rostou zuby, doporučuje ji i na mnohé další nemoci a též o ní poznamenává, že má hygienickou roli, neboť vznešené římské dámy nosily kolem krku tablety z ní vyrobené v podobě náhrdelníku, aby je zbavovala nepříjemného zápachu z pocení. Téměř všichni antičtí autoři, kteří psali o medicíně a farmakologii (Columella, Galénos...), se zmiňují o zázračných kvalitách irisu, který roste v Illyrii.
Další žádanou rostlinou z illyrského území v antickém světě byl Hořec žlutý (Gentiana lutea), který své jméno dostal po illyrském králi Gentiovi, jenž první odhalil její léčivé účinky na vředy, nechutenství a jiné nemoci zažívacího traktu.
Přírodní medicína tedy u Illyrů byla velmi rozvinutá, avšak když už léčivé rostliny nepomáhaly, vstoupila na scénu tzv. magická medicína rovnocenná té první, ve které zvláště vynikali kouzelníci z Panónie, z nichž jeden vyléčil císaře Hadriána ze zimnice.
Když nepomohlo ani to, nastal čas pustit se do složitých a nebezpečných operací, z nichž nejproslulejšími se staly dva chirurgické zákroky provedené velmi úspěšně a odborně: jeden na spodní mandibule, při němž lékař odstranil její část spolu s nemocným zubem, a druhý, při němž byla odstraněna cista pod zubem.
Myslím, že už nás nemusí překvapovat fakt, že bůh Aesculap měl v illyrském panteonu vysokému postavení a že někteří lingvisté soudí, že se do Řecka a Říma dostal právě pod vlivem těchto kmenů. Přesto záhadou zůstává bůh jménem Medaurus. V severní Africe, ve městě Lambaesis, které bylo římskou vojenskou osadou, v době Marka Aurelia voják, původem Illyr, v Aeskulapově chrámu zanechal dva nápisy zasvěcené tomuto božstvu. Jsou to dvě básně, které o Medaurovi mluví, jako o patronovi illyrského města Rhizon (dnešní Černá Hora), z něhož voják pocházel. Popisují Medaura jako jezdce na koni s kopím v ruce. Jeho jméno se odvozuje od kořene med – léčit, což spolu s faktem, že na něj bylo pamatováno v podobě obětního daru v chrámě Aesculapa, utvrzuje historiky v názoru, že byl jednou z obdob boha léčitelství.

NEMOCI A SMRT
I když Illyrové byli zdatní léčitelé a přestože Varro uvádí, jak illyrské ženy snadno rodily (během porodu si odskočily od práce na poli, sami porodily a vrátily se s dítětem v náručí, aby pokračovaly v práci), byla vysoká úmrtnost malých dětí. Ve většině illyrských provincií byl průměrný věk mužů kolem 39 let a žen kolem 36. Výjimkou jsou některé oblasti západního Balkánu a Panonie, kde byl průměrný věk vyšší (mužů kolem 43 a žen kolem 44). Překvapují však i záznamy z města Salona o některých jedincích, kteří se dožili 100 až 125 let.
Appiános z Alexandrie (Appiani Alexandrini) ve své knize De rebus Illyricis uvádí, že Apollón na národ Autatiatae poslal mor, protože se spolu s Kelty vydali na Delfy. Nejvíce údajů je právě o moru a podobných nemocech, což znamená, že mezi Illyry musely být časté.
Illyrové věřili, že pohledem lze uhranout nejen lidi, ale také zvířata a věci. Plinius je přesvědčen, že mnozí Illyrové tuto moc měli a ovládali ji. Říká, že pohledem dokázali dokonce i zabíjet a že v oku měli dvě duhovky, o čemž se též zmiňuje Aulus Gellius.
Neexistuje jednotný způsob pohřbívání zesnulých ani s ohledem na doprovodné rituály, ani s ohledem na hrobky a orientaci těla. Uvedeme proto pouze ty nejtypičtější.
Nejčastější způsob pohřbívání je u většiny illyrských kmenů pod mohylou. Na začátku měl každý pohřbený vlastní mohylu, avšak časem se pod stejnou mohylu pohřbívali i příslušníci jedné rodiny. Čím významnější postavení zesnulý za života zaujímal, tím větší byla jeho mohyla a počet věcí, které ho na jeho cestě na onen svět doprovázely. Byly to zbraně, šaty, hliněné nádobí obsahující různé potraviny, ozdobné či jiné předměty charakteristické pro jednotlivce.
Na hrob se naházela země a kamení, které tvořily mohylu. Během toho probíhal rituál rozbíjení hliněných nádob a tančily se pohřební tance. Účastníci pohřbu u mohyly jedli a pili, aby neztratili spojení se zesnulým, který ani jako mrtvý neopustí jejich kmen. Budou se o něj i nadále starat a případně mu pomáhat. Ve skalnatých oblastech byl hrob pod mohylou obložena kamennými deskami (čtyři po stranách a jedna jako víko) a v kamenitých se skládala z menších kamenů promíchaných s půdou.
Poloha pohřbívání se též lišila v jednotlivých oblastech: od těla v horizontální poloze až po tělo v poloze embrya. Pokud se tělo spalovalo, hranice byla postavena v blízkosti budoucí hrobky, a když tělo shořelo, popel a kosti se do ní umístily. Teprve později (některé prameny říkají, že v 3. stol.) se začaly používat urny.
Je známý takzvaný kult heroizace, kdy se zesnulí stávali hrdiny a zprostředkovateli mezi živými lidmi a nesmrtelnými bohy. Jejich hrobky byly velkolepé. Jedna z nejznámějších se nachází v Nezakciju u města Pula na Istrii. U ní byly objeveny kamenné tabule s prohlubněmi pro obětní dary. Ty měly zajistit navázání mystického spojení mezi živými a mrtvými. Tento illyrský kult zesílil v období válek, když bojovníci potřebovali ochranu bohů a mrtvých předků.
S tímto kultem jsou spojené i prázdné hrobky bez těla či popela nebožtíka – kenotaf (lat. cenotaphium), které se stavěly na památku všech hrdinů, kteří zemřeli v cizině, nebo se jejich těla nenašla. Vkládaly se do nich zbraně a jiné předměty. Nejproslulejší se podle Appiána nachází u města Epidamnos (Dyrrhachium) v Illyrii. Tento kenotaf byl postaven pro Ióna, syna krále Dyrraha, kterého nechtěně zabil Héraklés a hodil jeho tělo do moře, které poté dostalo název Iónské. O těchto zesnulých, kteří se stali hrdiny, se zpívaly písně doprovázené zvukem syringu a jistého druhu píšťaly nebo se též tančily pohřební tance. Byli zobrazováni, jak jedou na koni do záhrobí, což nepřekvapuje, neboť je známo, že kůň byl v indoevropských náboženstvích pojímán jako chtonické zvíře.
Strážcem hrobky je had. Střeží nebožtíkův posmrtný dům – hrobku, stejně jako střežil jeho dům za života. Je zobrazen na kamenných urnách, které mají tvar tehdejších příbytků na Balkáně. Chce ochránit vstup do urny jako za života chránil vstupní dveře do domu, aby tam nevstoupilo neštěstí či nemoci. Had též symbolizuje zdraví a čistotu a je též atributem boha lékařství Aeskulapa, kterého uctívali. Jeho podoba kromě uren zdobí ceremoniální nádoby a šperky. Illyrové hady nezabíjeli a obvykle před svým domem nějakého měli, aby je ochraňoval před nepřáteli, střežil domácí krb a zajišťoval plodnost.

Read more...