ILLYROVÉ: Přírodní medicína, nemoci a smrt

Nejstarší dějiny Illyrů jsou zahaleny stíny předpokladů, z nichž všechny mohou být pravdivé, ale také žádný nemusí odrážet skutečnost. Jejich psané prameny neexistují, a tak se původ tohoto národa stal předmětem mnoha statí obsahujících nejrůznější názory a teorie. Podle té nejproslulejší započali Protoillyrové kolem roku 1200 př. n. l. své putování z Lužice v Německu směrem do Galie, Španělska, Anglie, Itálie, Skandinávie, Polska a na Balkán, což vyvolalo řetězovou reakci stěhování dalších národů. Jejich vpád na Balkán byl příčinou „dórského“ či „egejského stěhování“ směrem do Řecka.
Jako reakce na tuto teorii vznikla další, které se říká „autochtonní“ a která umísťuje rozvoj illyrské kultury do západní části Balkánu, čímž popírá teorii první.

PŘÍRODNÍ MEDICÍNA
Léčitelství ovládali na výbornou, a nejenže znali množství léčivých bylin, jimiž bojovali proti nejrůznějším nemocem, ale také je vyváželi do celé Římské říše. Nejznámější rostlinou byl kosatec v antice nazývaný Iris Illyrica, který měl velkou škálu léčivých vlastností vychvalovaných tehdejšími spisovateli. Uveďme pouze některé: hojí vředy, uspává, zbavuje bolesti hlavy, prášek z kosatce smíchaný s medem vyvolává potrat. Plinius Secundus doporučuje tuto bylinu usušit a prach pověsit malým dětem kolem krku, když jim rostou zuby, doporučuje ji i na mnohé další nemoci a též o ní poznamenává, že má hygienickou roli, neboť vznešené římské dámy nosily kolem krku tablety z ní vyrobené v podobě náhrdelníku, aby je zbavovala nepříjemného zápachu z pocení. Téměř všichni antičtí autoři, kteří psali o medicíně a farmakologii (Columella, Galénos...), se zmiňují o zázračných kvalitách irisu, který roste v Illyrii.
Další žádanou rostlinou z illyrského území v antickém světě byl Hořec žlutý (Gentiana lutea), který své jméno dostal po illyrském králi Gentiovi, jenž první odhalil její léčivé účinky na vředy, nechutenství a jiné nemoci zažívacího traktu.
Přírodní medicína tedy u Illyrů byla velmi rozvinutá, avšak když už léčivé rostliny nepomáhaly, vstoupila na scénu tzv. magická medicína rovnocenná té první, ve které zvláště vynikali kouzelníci z Panónie, z nichž jeden vyléčil císaře Hadriána ze zimnice.
Když nepomohlo ani to, nastal čas pustit se do složitých a nebezpečných operací, z nichž nejproslulejšími se staly dva chirurgické zákroky provedené velmi úspěšně a odborně: jeden na spodní mandibule, při němž lékař odstranil její část spolu s nemocným zubem, a druhý, při němž byla odstraněna cista pod zubem.
Myslím, že už nás nemusí překvapovat fakt, že bůh Aesculap měl v illyrském panteonu vysokému postavení a že někteří lingvisté soudí, že se do Řecka a Říma dostal právě pod vlivem těchto kmenů. Přesto záhadou zůstává bůh jménem Medaurus. V severní Africe, ve městě Lambaesis, které bylo římskou vojenskou osadou, v době Marka Aurelia voják, původem Illyr, v Aeskulapově chrámu zanechal dva nápisy zasvěcené tomuto božstvu. Jsou to dvě básně, které o Medaurovi mluví, jako o patronovi illyrského města Rhizon (dnešní Černá Hora), z něhož voják pocházel. Popisují Medaura jako jezdce na koni s kopím v ruce. Jeho jméno se odvozuje od kořene med – léčit, což spolu s faktem, že na něj bylo pamatováno v podobě obětního daru v chrámě Aesculapa, utvrzuje historiky v názoru, že byl jednou z obdob boha léčitelství.

NEMOCI A SMRT
I když Illyrové byli zdatní léčitelé a přestože Varro uvádí, jak illyrské ženy snadno rodily (během porodu si odskočily od práce na poli, sami porodily a vrátily se s dítětem v náručí, aby pokračovaly v práci), byla vysoká úmrtnost malých dětí. Ve většině illyrských provincií byl průměrný věk mužů kolem 39 let a žen kolem 36. Výjimkou jsou některé oblasti západního Balkánu a Panonie, kde byl průměrný věk vyšší (mužů kolem 43 a žen kolem 44). Překvapují však i záznamy z města Salona o některých jedincích, kteří se dožili 100 až 125 let.
Appiános z Alexandrie (Appiani Alexandrini) ve své knize De rebus Illyricis uvádí, že Apollón na národ Autatiatae poslal mor, protože se spolu s Kelty vydali na Delfy. Nejvíce údajů je právě o moru a podobných nemocech, což znamená, že mezi Illyry musely být časté.
Illyrové věřili, že pohledem lze uhranout nejen lidi, ale také zvířata a věci. Plinius je přesvědčen, že mnozí Illyrové tuto moc měli a ovládali ji. Říká, že pohledem dokázali dokonce i zabíjet a že v oku měli dvě duhovky, o čemž se též zmiňuje Aulus Gellius.
Neexistuje jednotný způsob pohřbívání zesnulých ani s ohledem na doprovodné rituály, ani s ohledem na hrobky a orientaci těla. Uvedeme proto pouze ty nejtypičtější.
Nejčastější způsob pohřbívání je u většiny illyrských kmenů pod mohylou. Na začátku měl každý pohřbený vlastní mohylu, avšak časem se pod stejnou mohylu pohřbívali i příslušníci jedné rodiny. Čím významnější postavení zesnulý za života zaujímal, tím větší byla jeho mohyla a počet věcí, které ho na jeho cestě na onen svět doprovázely. Byly to zbraně, šaty, hliněné nádobí obsahující různé potraviny, ozdobné či jiné předměty charakteristické pro jednotlivce.
Na hrob se naházela země a kamení, které tvořily mohylu. Během toho probíhal rituál rozbíjení hliněných nádob a tančily se pohřební tance. Účastníci pohřbu u mohyly jedli a pili, aby neztratili spojení se zesnulým, který ani jako mrtvý neopustí jejich kmen. Budou se o něj i nadále starat a případně mu pomáhat. Ve skalnatých oblastech byl hrob pod mohylou obložena kamennými deskami (čtyři po stranách a jedna jako víko) a v kamenitých se skládala z menších kamenů promíchaných s půdou.
Poloha pohřbívání se též lišila v jednotlivých oblastech: od těla v horizontální poloze až po tělo v poloze embrya. Pokud se tělo spalovalo, hranice byla postavena v blízkosti budoucí hrobky, a když tělo shořelo, popel a kosti se do ní umístily. Teprve později (některé prameny říkají, že v 3. stol.) se začaly používat urny.
Je známý takzvaný kult heroizace, kdy se zesnulí stávali hrdiny a zprostředkovateli mezi živými lidmi a nesmrtelnými bohy. Jejich hrobky byly velkolepé. Jedna z nejznámějších se nachází v Nezakciju u města Pula na Istrii. U ní byly objeveny kamenné tabule s prohlubněmi pro obětní dary. Ty měly zajistit navázání mystického spojení mezi živými a mrtvými. Tento illyrský kult zesílil v období válek, když bojovníci potřebovali ochranu bohů a mrtvých předků.
S tímto kultem jsou spojené i prázdné hrobky bez těla či popela nebožtíka – kenotaf (lat. cenotaphium), které se stavěly na památku všech hrdinů, kteří zemřeli v cizině, nebo se jejich těla nenašla. Vkládaly se do nich zbraně a jiné předměty. Nejproslulejší se podle Appiána nachází u města Epidamnos (Dyrrhachium) v Illyrii. Tento kenotaf byl postaven pro Ióna, syna krále Dyrraha, kterého nechtěně zabil Héraklés a hodil jeho tělo do moře, které poté dostalo název Iónské. O těchto zesnulých, kteří se stali hrdiny, se zpívaly písně doprovázené zvukem syringu a jistého druhu píšťaly nebo se též tančily pohřební tance. Byli zobrazováni, jak jedou na koni do záhrobí, což nepřekvapuje, neboť je známo, že kůň byl v indoevropských náboženstvích pojímán jako chtonické zvíře.
Strážcem hrobky je had. Střeží nebožtíkův posmrtný dům – hrobku, stejně jako střežil jeho dům za života. Je zobrazen na kamenných urnách, které mají tvar tehdejších příbytků na Balkáně. Chce ochránit vstup do urny jako za života chránil vstupní dveře do domu, aby tam nevstoupilo neštěstí či nemoci. Had též symbolizuje zdraví a čistotu a je též atributem boha lékařství Aeskulapa, kterého uctívali. Jeho podoba kromě uren zdobí ceremoniální nádoby a šperky. Illyrové hady nezabíjeli a obvykle před svým domem nějakého měli, aby je ochraňoval před nepřáteli, střežil domácí krb a zajišťoval plodnost.